Proto byli vybráni muži, kteří něco v naší zemi znamenali, které lidé znali a naslouchali jim. Proto jim byla určena hromadná smrt na popravišti, aby strach a bolest nad jejich ztrátou byla co největší. Krutá jejich poprava měla způsobit, aby národ na ně zapomněl. Ale nestalo se tak. Naopak, všechny události, které toto vraždění předcházely a pak i následovaly, vedly k tomu, že utrpení těchto mužů vstoupilo do paměti národa a drží se tam již celá staletí.

Právě v pondělí, 21. června 2010, tomu bylo 389 roků, kdy nejmasovější veřejná poprava pobouřila nejen české země, ale pobouřila i veřejné mínění v sousedních zemích. Jenže smutné dílo bylo již dokonáno.

Je rozhodně chvályhodné, že Češi na své mučedníky nezapomněli. Přes řadu let, kdy náš národ nebyl svobodný, vzpomínka na 27 popravených v paměti národa zůstala uchována a dodnes se stává příležitostí k zamyšlení a připomenutí, že si nesmíme naši nově nabytou svobodu nikým nechat vzít.

A právě v pondělí, 21. června, se konala v kostele sv. Mikuláše a později u zdi Staroměstské radnice vzpomínková slavnost u příležitosti tragického výročí. Účastnili se vlastenecké spolky, národní organizace i zástupci měst a obcí, kde popravení pánové žili. A také veřejnost zaplnila kostel. Vlajkoslávu přinesli příslušníci ozbrojených sil všech dob, legionářů i našich vojáků z doby 2. světové války. Slavnostní ráz udávala také jednotka Hradní stráže a vojenská hudba. Samozřejmě nechyběly projevy funkcionářů, z nichž některé byly opravdu k věci.

Ke vzpomínce na našeho, blízkého naším srdcím západočecha, pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, člověka velmi vzdělaného, hudebníka, literáta, cestovatele, skladatele a konečně i vojáka, jistě přispěla i krásná kytice, položená k desce se jmény popravených. Tu kytici tam položili jménem nás všech, starosta Bezdružic a předseda Klubu přátel Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.