Plán na tenhle výlet mi dlouho ležel zasunutý někde v koutku cestovatelské duše. V červenci loňského roku se konečně proměnil v nádhernou realitu.

Naše čtyřčlenná skoro výhradně rodinná výprava prožila měsíční trochu netradiční cestovatelské dobrodružství, které jsme si s Romanem navíc zpestřili výstupy na zasněžené šestitisícové sopečné vrcholy.

Ekvádor si vzhledem ke své poloze na rovníku a zároveň vysoké nadmořské výšce vysloužil pojmenování „Země věčného jara“. V praxi to znamená, že se většinou můžete těšit z příjemného počasí i teplot, ale více méně kdykoliv vás může překvapit déšť nebo mrholení. Samozřejmě s rostoucí nadmořskou výškou teploty rychle klesají a od 5000 metrů už i na rovníku leží trvale sníh a mráz i vítr dokážou pořádně potrápit.

První týden jsme strávili na Galapágách. I naprostý laik ví, že Galapágy jsou místem, které dalo vzniknout Darwinově Evoluční teorii. Díky naprosté izolaci ostrovů se tamní bohatá příroda zachovala dodnes a je velkým turistickým lákadlem. Přitom vůbec neplatí, že se po ostrovech nejde pohybovat individuálně. My jsme tam strávili více než týden v bezprostřední blízkosti lachtanů, mořských leguánů, spousty více či méně neobvyklých ptáků, obrovských želv, ale taky třeba žraloků.

Ani vnitrozemí Ekvádoru nás nezklamalo. Země je známa zachovalou koloniální architekturou a některá historická centra měst jsou skutečně nádherná. Dochovala se také řada pozůstatků staveb z původní říše Inků, které jsou roztroušené i vysoko v horách. Nejkrásnější treky jsou patřičně náročné nejen fyziky. Nenajdete na nich horské chaty ani značené cesty. Můžete si být skoro jisti, že za několik dní pochodu jen velkou náhodou potkáte jiného dobrodruha a společnost vám budou dělat jen kondoři vysoko nad hlavou.

Všechny zážitky nejdou vměstnat do těchto pár řádků. Proto vás zveme 4. března do kina Slávia na naši 90 minutovou přednášku plnou fotografií, krátkých videí a hlavně našeho společného vyprávění.