Doufám, že jsi to cvaknul, povídá Véna, když sem mu tenhle příběh vyprávěl, měl si přece zapnutej foťák ?! moh si vyhrát nějakou soutěž treba Pressfoto.. Oba jsme se na sebe podívali. Oba jsme věděli, že tohle nemyslel vážně. Oba víme, že je určitá hranice, za kterou nikdy nepudem...

Dejvické nádraží (1831) je jako z předminulého století. Je. Je to nejstarší pražské nádraží. Dejvické nádraží má ovšem dvojí tvář. ... netušil jsem, že v pražských Dejvicích strávím vlastně celý den. Má také svoji zastávku. Veleslavín...

Raději se slušně optáte prvorepublikového pana pokladního, jestli můžete fotit, ne nesmějte se, v minulým století, za minulýho režimu to nešlo. Teď to šlo. Venkovská atmosféra jednoho z nejstarších, mnohem starší nežli třeba Wilsoňák, na Vás dýchne silou letního poledna. Vláčky v pohodě přišlapou, pár (několik) lidiček vystoupí, nastoupí a vláčky odšlapou, v přilehlé, venkovní venkovsky ospalé nádražní  restauraci, na omšelých fošnových stolech stojí několik rozpitých piv..a sedí pár pohodovejch lidiček. Praha je vlastně neskutečně daleko...

... když jsem vkročil rozbitejma prkenejma vratama dovnitř, čekal jsem ledacos. Ledacosi. Nakonec i ctění čtenáři už viděli několik reportáží z těhle zvlášních prostor. Z prostoru, kde nevíte co Vás čeká, nečeká, mine a nemine. Venku bylo 31 stupňů plus, fotografie naštěstí nesmrdí, ale puch tam byl to si piš, a fotografický světlo taky.. Měl jsem nestále divnej pocit, jakoby mne někdo sledoval. Ohlédl jsem se. Nikdo. Grafitti nebyly tentokráte nikterak strašidelné, spíše evokovaly jakousi smutnou nostalgii, přestovšechno v tom všem nepořádku a binci ..se náhle něco pohnulo.. vinči..

Okolo mne náhle proběhla asi dvacettricentimetrová krysa, na chvilku se zastavila,nevěříc svým očkám, hele nákej vetřelec, pak sebou cukla a byla fuči. Velcí pavouci předli v klidu svoje sítě, zdáli sem jenom vzdáleně pronikal ruch velkoměsta.. už už jsem chtěl odejiť, když se náhle přede mnou otevřel další prostor, prkenná vrátka jenom vrzla.. prostorná hala byla opět pokračováním předešlých scenériií, ale přeci jenom zde byla trošku jiná atmosféra, vzdušnější, i více světla, sem pronikalo rozbitými okny už jsem se chtěl vrátit, když mne náhle upoutal jakýsi barevný závěs ze špinavých prostěradel... viz šipka

Nedalo mi to, trošku váháte, fotografova zvědavost,  nakonec po chvilce váhání zvítězila, ačkoliv se mi předtím zdálo, jakoby se závěs trošku pohnul.. neměl jsem z toho, opravdu, neměl jsem z toho dobrý pocit. Jakobych náhle poodhalil tajemství, které mělo býti skryto...

..poodhrnul jsem cíp prostěradla a uviděl je. JE. Jé.

Dvě nahá nehybná  pevně spojená lidská těla. Paže spojené v pevném objetí, čtyři oči na mne hledíce z půlmetrový vzdálenosti nevydali ani hlásku. Po dlouhé vteřině jsem závěs pustil. Sorry, omlouvám se, povídám,  couvaje pomalu odcházeje... Nic. Ani hlásek.. Snad nejsou mrtví, napadla mi děsivá předtucha... Povídám už z dáli, spíše pro jistotu, nepotřebujete něco ? mam tady cigára?.. nic. Zkusil jsem to za pár vteřin zopakovat, nepotřebujete ...?

Ne, nepotřebujem nic, máme všecko.. ozval se po chvíli do tichého děsného prostoru ztichlý mužský hlas.

Máme všecko.