Divnej výraz v jeho jinak zvídavý tváři jsem vůbec nepoznával. Jakoby z něj vyprchala všecka ta jeho úžasná energie. Co je s Tebou ? Véna se ani neusmál, ba skoro ani nemluvil.  Zestárl jsem člověče, vyhrkl najednou...

No co, pomyslel jsem si, krize středního věku dorazila i na Vénu. Překvapivě. Vrásky už v našem věku ani nevnímáme, spíše to jestli se naši vrstevníci a známí  a My dokážeme bavit ještě o něčem jiném nežli o svých bolístkách, nemocech... a , no o slevách...

Véna má tři děcka, tedy děti, tedy dospělácké. Vždycky se o ně vzorně staral, měl radost, když se jim dařilo ve škole, ..když se poprali s pubertou,.. nakonec měl chlapec velký štěstí, z jeho děcek vyrostli slušní  lidé, dospěláci.. Co na tom, že si musel v životě lecos vodříct a lecos vodřít, vážil jsem si ho nejen já, ale i jeho ostatní kamarádi a hlavně jeho rodina a milovaná manželka.. Co se tedy stalo, že propadal jakési beznaději, On, který byl vždycky vyrovnán a srovnán s životem a pokorně přijímal všechny ty jeho starosti i radosti..

...Víš, povídá najednou, stala se mi taková zvláštní věc, nemůžu se s tím nějak poprat, byl jsem v životě na lecos zvyklej, život nebyl lehkej, ani tenkrát ani tedka, vždycky jsem to zvládal... takhle jsem Vénu opravdu neznal a že se známe dlouho, holt zdání klame.. 

Véna se na mne dlouze podíval.

Musím Ti to přeci jenom říct člověče nešťastná, povídá, možná to pochopíš, máš taky děcka ne ?

Hmm..

Představ si, povídá, fotil jsem nedávno Jiřku ( Jiřina je jeho jediná dcera), a jak se tak dívám na monitoru na tu její milou tvář, uviděl jsem to.

Tu.

Tu její první vrásku.

Člověče, já sem zestár nejmíň vo padesát let... . ...

Kouk sem na něj.

Vopravdu.

Véna vypadal jako by mu bylo nejméně stodeset.