Bylo by to na dlouhý řeči, ty se v době interfejsbuck jaksi nevedou.

Samá zkratka.. Zkrat...    Ka..

Však času není nazbyť.. Byť..

Zkrať.

To.

---------------------

Vždycky, když se ocitnete v těchto prostorách, obejme Vás takovej zvláštní divnej pocit. Jakoby ty prostory měly svoje velká tajemství. Svoje příběhy. Příběhy lidí a lidiček, kteří jakoby vtiskli do zdí, chodeb, komnat a pokojů svůj otisk.. Otisk svého bytí.. třeba stoletou dětskou botičku.. Také však na Vás dýchne On.  Démon Zmaru. Vždycky jsem si přál jej alespoň na okamžik uzřít. Zahlédnou jeho ponurou tvář.. Je to neúprosný démon, ale nepracuje mimo prostor a čas. Naopak. On čas a prostor potřebuje.

Byl konečně spatřen. Démon Zmaru. V Národní škole. Byl dokonce  fotografován, uvidíte jej na posledních fotografiiích... že to byl opravdu On, potvrzuje ono zvláštní červené světlo, které se  po Jeho spatření náhle rozlinulo po zdi jedné ze školních škamen..

Jmenuje se Ex... má dva synovce. 

Jmenují se. Urbex a Devastex.

(viz krásy opuštěných prostor a zdevastovaných prostor)

---------------------------

Když jsem s údivem hleděl na ono načervenalé světlo, jakobych jej slyšel hovořit.. Pohlédni na svůj život z poslední minuty Tvýho bytí, ... a uvidíš svět v jiným světle, taky by si jej chtěl změnit, ten svůj život, udělat spoustu věcí jinak, ale už nemůžeš člověče, ... .. Ohlédl jsem se, nikde nikdo, jen větve stromu se ve větru tloukly o rozbité okno.

Ale uvědomíte si jednu věc. Tahle poslední minutka čeká každýho z nás. 

Ale něco my obyčejní lidičky můžeme přece změnit. Hned. Naše myšlení. Nalaďme se na pozitivní myšlení.

Uvidíme svět jinak..