Když jsem na Velký pátek, kdy bylo mile pošmourné deštivé počasí, které příroda tolik potřebuje, dostal nápad vyjíti si na stříbrskou Křížovou  cestu na vrch Ronšperk, ukázalo se, že to byl skvělej nápad. Bylo to stylové, stejně jako to počasí , všude klid a mír, takové to zvláštní ticho snad i smutek, jen ptáci nesměle vítali jarní čas..

Byl to po dlouhých desetiletích první státní svátek a velikonoce tak dostávají rozměr svátků, které jim po právu náleží. Následující řádky se netýkají lékařů, policistů a hasičů, kteří zachraňují lidské životy, pumpařů, kteří zachraňují rezavějící miláčky, ba ani prodavačů a prodavaček, kteří zachraňují  naše hladová břicha. Ti nemaj volno. Kdo bude zachraňovat jejich rozpadající se rodiny nikoho, ani trh nezajímá. Ať si trhnou..

-Parkoviště stříbrských pennylidlů byla plná, jakoby si lidičky nevěděli rady co s právě nabytým volným časem, nemluvě o obrovitých parkovištích obrovitých hypermarketů jež Vás fcucnou ani nehlesnete.. Pravdou je, že pár vyjímek se našlo, pod viaduktem na úpatí Ronšperku dokonce jakýsi statečný tatík rozdělával se svými ratolestmi ohýnek a Ti samou radostí tančili a výskali okolo dešťového ohně,  jistě  pro ně nezapomenutelný zážitek, jinak ulice města  skoro liduprázdné..

-Kapličky křížové cesty jsou pořád jako nové. Je to milé zjištění a vládne zde nad městem zvláštní atmosféra. Naši věřící předkové vybrali jedinečné místo ke stavbě a zhmotnění biblického příběhu ukřižování Ježíše Krista, které spolu s probouzející se přírodou vytváří právě na Velký pátek zvláštní neopakovatelné kouzlo. Poděkování si zaslouží i všichni Ti, kteří se zasloužili o její znovuobnovení. Mihavý svit čajových svíček jež Vás provází  při jejich zapálení cestou vzhůru a doprovází cestou dolů, Vás určitě přivede k zamyšlení nad smyslem našeho bytí..

-Vyhlídka na vrchu Ronšperku s panoramatickou fotografiií a popiskou s kovovou konstrukcí je jistě výbornej nápad, pohled na město je sice trošku bokem, a věž kostela se již ztrácí ve větvoví lesoparku nad železniční tratí, ale. Místo okolo vyhlídky není nijak zajištěné a děsí mi pomyšlení, že se sem někdo vypraví se svými dětmi nebo vnoučaty a je jen otázkou času, kdy některé spadne s příkrých skalisek, jež jsou nezajištěné v těsné blízkosti vyhlídky. Že chybí lavička, není až tak důležité, důchodci sem stejně nevylezou  a  mladí  si raději lehnou na kamení..

Na samý závěr se s Vámi se všemi rád podělím o dvě rady, jak přežít nečekané čtyři dny volna. První hlásal jakýsi kuchtící  moderátor ( apropo všimli jste si že už dávno nefrčí JardaJágr a bušícípopmjuzik, ale hlavním mediálním  hrdinou 21.století je vypasený kuchař ? proti němuž sedí u rozžhavených vobrazovek slintající diváci vyvolávajíce jakýsi Pavlovův zvířecí reflex), že je třeba se všemitěmidny volna projíst až do samé velikonoční pondělní extáze.. Druhou radou je rada mého spolužáka  alkoholika, že je třeba se fšematěma svátkama propít do samý němoty, jinak to nepřežijete ani Vy ani Vaše milovaná játra.. ale, onen sádlem obloustlý kuchař Vám neřekne pravdu o tom, že po celé svátky vozí sanitky do stodský nemocnice jednoho kolabujícího pacienta za druhým, nebudu zde vyjmenovávat všechny nemoce související s obžerstvím.., ale abychom si rozuměli nemám nic proti kachně na svátečním stole, jen, že tohle přeci není smysl našeho života. Nebo je ?

Existuje ale vůbec alternativa vůči žrádelní masáži  dneška ? Je filosofickou otázkou, proč je tahle generace   dneska takhle masírována, na to aŤ si odpoví čtenář sám.

Přiznám se ovšem, že mi to děsí ještě více, nežli nezajištěná vyhlídka nad Ronšperkem.

Tak dobrou chut a na zdraví !