Muž se na mne dlouze podíval. Ty doutníky mám pro svýho dědu povídá, on si vždycky zapálí a v kouři toho voňavého dýmu se mu tetelí celý jeho svět...

Nějak se mi to jako nezdálo, tenhle a má děda ?

-Začalo to vlastně už dávno. Jako malý kluk sem byl takový, no trošku pomalý a trošku slabší, a kamarádům jsem nějako jako nestačil. Vlastně jsem pak už žádnýho neměl-, povídá.. -Naši byli pořád v práci, to víš byli jsme tři sourozenci tak se museli votáčet, vlastně to byl uplně jinej, už zmizelej svět,..- odmlčel se se. -Byl sem nejmladší, no, ale měl sem vlastně jenom Jeho. Dědu. Starší bráškové už měli jinčí zájmy, byl mezi námi velkej věkovej rozdíl.-

Zamyslel se.

- Víš, děda měl fotokomoru. A taky foťák, takovej ten s měchem na kazety, ne ten co máš ty, toho digoše, jeho byt voněl vývojkou a tabákem, děda měl rád zátiší a taky krajinky, měl rád takový ty zádumčivý motivy, jak říkal motiv musí mít duši.. u dědy mi bylo dobře, postupně jsem objevoval jeho svět, svět fotografie, výtvarna a hloubku pohledu,.. poznával tajemství fotokomory a celý ten tajemný červenočernobílý svět. U dědy sem zvedal nejen fotopapíry, ale i činky a taky svoje sebevědomí...-

-Ale-, povídá, vidíce můj údiv, -sám sem potom taky začal fotit, to víš, ale měl sem už Zenita na kinofilm a pozdějc Praktiku zrcadlovku, to byly stroje, zasnil se...,

 ..ale, už budu muset za chvilku  jít, rychle se stmívá, to víš zimní čas-. Vlastně mi ani nevadilo, že mi tyká..

-Ale,..  . Aha-, povídá najednou, -chceš se zeptat kde je můj děda viď?

No, zítra má svátek-, povídá, -du za ním na hřbitov, vždycky na dušičky tam spolu vykouříme ten doutník víš?

Proto mám taky dva-.

Usmál se, - tak ahoj a zase někdy, ..-

 --------------------

Tento příběh není pravdivý, ale mohl by být.