Žiješ ? Jak žiješ v adventě ? Vénu jsem vůbec nepoznával. On, bonvián, kliďas, filosof. Jeho hlas se  chvěl nervozitou, víš byli jsme s tou mojí včera v Ikéé, děsný, hodinu sme hledali místo  k zaparkování , všude narváno, děsný, a nakonec sme vůbec nemohli vodjet totálka , zácpa , děsný... Já byl včera dopoledne s našima, povídám, to Ti přijeli mladí ? Ale neé, mladí nemaj čas, lítaj po nákupech a shánějí furt nějaký ty sračky, teda hračky, byl sem zapálit svíčku našim víš, a nějako se mi tam vocad nechtělo.. Véna se viditelně uklidnil, prej konečně někdo normální..   Jo víš, měl sem nedávno s kámošem takovej rozhovor, o vesmíru, prej vesmír je plnej života, plnej velikýho tajemství, prej je to vlastnost hmoty ten život (Carl Sagan).. víš, život má velikou sílu, je vlastně nezničitelnej, ale zároveň má velkou smůlu, je závislej na hmotě..  Víš že vlastně slovo je zhmotnělá myšlenka?... a co je to vlastně ta myšlenka ...? existuje i mimo hmotu ?...   ..  . ...on žije, povídám najednou uplně mimo mísu, On žije, našel sem, ho ! Víš ten bodlák pro čtenáře ... hele a už máš stromek ?... 

Volal mi Véna , prej-.. skočim mu do řeči, víš , že ten bodlák už v přírodě neuvidíš ? Nějaká ruka traktoristy ho přejela, co uděláš 600 koní to je síla, ale místo tam bylo mohl se vyhnout, povídám, no byl to ňákej machr dybysi viděl ty brázdy ! Prej to stejně-,.. víš  těšil sem se až bude v zimě jinovatka to by byla fotečka pro čtenáře..  Véna znovu, prej tohle přece stejně nebyl žádnej bodlák, přijdi se podívat ke mně na zahradu, na jaře když sem sekal, sem ho nechal růst a on mi kvete snad už potřetí jakoby se mi chtěl odvděčit, já ho snad začnu zalejvat...

-----------------------------------

Už když se narodil, měl jaksi smůlu. Vyrůstal na okraji jakéhosi společenství, snad  na samém okraji společnosti, bez ladu a skladu. Ti někteří druzí to měli snažší, byli zrozeni jaksi v lepší společnosti..

Už od ranného dětství se musel potýkati s nepřízní osudu, však také jaho vrstevníci nebyli žádní protekčníci z vyšší  společnosti, byl to boj o život, o vlastní existenci. Jemu podobných bylo hodně, všichni bojovali o své místo na slunci, inu chudáci jako on, ale nestěžoval si. Sudičky mu daly do vínku vitalitu, zdraví a také pevnou vůli. Jak rostl, jeho tělo mohutnělo, cítil se silný a vyrostl do krásy. Jen jeho mysl byla, no, taková zasmušilá, ba pichlavá, vědoma si svého neurozeného původu...když, se vlastně zrodil jaksi na smetišti ..

Jak dospěl, chtělo se mu vzlétnout, držel se však při zemi, vědom si své malosti a prostého původu. Vlastně o něj nikdo ani nestál, všichni se obdivovali všem těm urozeným, zrozeným v té dobré společnosti. Všichni chtěli býti s Těmi vyvolenými, však to také dávali patřičně najevo, dokonce byli schopni za to i platit.. Ano a  to i velké peníze.., ale nejen ty, ale třeba i konzumaci vtíravých, osobnost ničících nikdy nekončících reklamních šoků.. Jak pomíjivé se ukázalo záhy, velké peníze a sláva daly vzniknout jakémusi vyumělkovanému pseudosvětu, kde je všechno hrané, kde se ukazuje jenom to krásné, kde si všichni jenom fandí a tleskají, smějíce se, říkajíce věci, které chtějí Ti druzí slyšet.., dávajíce se za vzor a a na odiv právě tuhle svojí existenci... Jak  ubohý nudný sterilní to byl svět... Nechtějíce slyšet opravdová slova, kritická a opravdická realistická o chudobě, bídě, utrpení, depresi, nemoci, bezohlednosti, přetvářce, ubohosti mamonu,..ale i o kráse věcí obyčejných, o prostotě, skromnosti, obětavosti, odvaze, lásce, takové co jde i za hrob..

Když přišel podzim jeho života, stal se náhle zázrak, jakése někdy dějí. Jeho životem zkoušené tělo bylo pevné i v tom podzimním vichru, když se to jednou stalo..

Osvítilo jej jakési světlo..

Světlo zapadajícího slunce.  

Světlo, které ukázalo celému světu jeho úžasnou krásu. Světlo, které rozsvítilo Jeho vnitřní svět. Jeho duši..

Byl od té doby samý úsměv..

On.

Bodlák.