Byl jsem přesvědčen, že mi jako věkem protřelého mužského nemůže už pranic překvapiti ...

Když sem před časem -boural- výstavu Zlaté Stříbro v galerii u sv. Jiří v Plzni, ocitnul jsem se v nepravý čas na pravém místě..

Jako když náhle vstoupíte do jiného světa, světa ticha, pokory, a modlitby, v galerii byla jakási zvláštní sešlost , mluvilo se polohlasem, tedy spíše polotichem...  byla tu paní na vozíčku, postarší a staří manželé se drželi za ruce jako dva věční milenci, schizofrenička se svojí maminkou, pán s francouzkými holemi, paní s vodítkem, dokonce i jakýsi ležící pán na pojízdné posteli, také skupina žen zahalených šátkem, snad aby nebylo vidět jejich věkem vyznamenaný obličej.. uprostřed tohoto podivného shromáždění stál jakýsi starý prošedivělý muž v bílé košili .. a ..

Předčítal.

Všichni Ti zde přítomní se zde polotichem snad i pološeptem, modlili za své příbuzné.. za svoje známé..za svoje děti, za svoje rodiče, za svoje město, za svoji vlast, za národ, za všechny nemocné, trpící a válkou umírající.. 

.. bylo to velice zvláštní, oni mne vůbec nevnímali , jakobych tam ani nebyl, jako bych ani nepatřil do jejich světa, v jednu chvíli si myslíte, že se ocitáte v jiné dimenzi, ale  tohle nevědomí, kdy Oni byli mimo můj prostor a čas , Oni pohybujíce se ve svém světě, ve světě Odcházení, do jiné dimenze, uznávajíce jiné nežli materiální hodnoty..

Uvědomíte si že oni,  Oni jsou opravdu jiní.  Jiní.  Druzí. Ti Druzí.

- - - - - -

Jak si však vysvětliti , že ačkoliv mi bourání výstavy trvá většinou hodinu nebo dvě, tady to bylo za pouhých  deset minut ?

Marně o tom dodnes přemýšlím.

Za deset minut tam totiž začínala mše..

...