stříbrští  ji měli možnost poznat na letošní únorové výstavě Mystic ve Stříbrském muzeu. Nevidomá sochařka paní Marianna Machalová Jánošíková...

Březnice je milé městečko tam za Brdy v kraji Rožmitálska Jakuba Jana Ryby, nedaleko Příbrami. Tenkrát v sobotu (11.7.) bylo takové zvláštní časochvění i ta cesta jaksi (a že to není za humny) ubíhala mimo prostor a čas, najednou jsme stáli uprostřed ospalého náměstí v Březnici, kde už jen chyběl  táhlý zvuk harmoniky z filmu Tenkrát na západě..  Galerie Ludvíka Kuby na náměstí byla uzamčená, nikde nikdo, jen osamělý motorkář se svojí krásnou Yamahou..a to se mělo za chvíli začít.. znejistěli jsme, že by se nám ten prostor a čas hodil výhybku do našich šedých buněk ?.. najednou spásný nápad, telefon se v tom časoprostoru nějako samovybíjel, zbývala poslední čárka.. haló , tady Špejchar, Ludvíka Kuby 14, to musíte okolo zámku tam nahoru...aha, Ludvíka Kuby..čtrnáct.. hle věci se dávaly do pohybu a pořádku, ano vernisáž paní Marianny začíná za chvilku ..

Prostor březnického Špejcharu nás doslova ohromil, útulné prostředí, příjemné klima, mohutné opravdu mohutné trámoví , které jindy nevidíte ( jakéto  stromy as musely býti) vyplňovalo  veškerý prostor nejen přízemí restaurace-šenku ,ale i patro galerie... Paní Marianně to moc slušelo, i její malé Eli, doprovodný program harfenistky Ivanky Pokorné a zpěvačky Petry Kohoutové nás po celý večer přenášel do 30.let minulého století... Marianna hovořila tiše, jaksi nesměle s neskrývanou skromností a pokorou o svých sochách, o tom, že pracuje denně  10 až 12 hodin, o tom, že ve svojí dílně, ve světě svojích soch, s vůní sochařské hlíny, zapomene na čas a prostor a také na to, že je vlastně nevidomá, její tvůrčí zaujetí, její ponoření se, v jejím světě temna, do nádherného zářícího světa výtvarna...mám tady několko nových soch vietě, tož často se stává, že ju predám, ani se nedostane na výstavu .. , její bílé letní šaty připomínaly zakletou pohádkovou vílu a kdo ji podal ruku, musel si všimnou jejích jemných dlaní, no moje ruky, to jsou moje oči, směje se...

Co Vám budu dále vyprávět, jelení guláš s brusinkami a opečenou anglickou patřil do ráje labužníků, jen sem si na chvíli po chvíli uvědomil, že mi přece jen hodně chybí ta milá československá řeč Čechů a Slováků, kteří žili dlouhá léta ve společném státě.

Jmenoval se Československo.

Paní Marianna je totiž Slovenka. Klaním se.