Doba adventní bývá jaksi zvláštní. Jakoby bychom se rádi připravovali na jakousi slavnost. Začíná to vlastně už čerty, kteří nám ukradli Mikuláše. Všimli jste si, jak letos čertíci a dáblíci zahajovali adventní konzumní  klání, až se nám jaksi pan Mikuláš kamsi ztratil... a kdo by ho taky hledal, když  to čertovské  burácení je tak populární, a co na tom, že tříletý Mireček z toho děsu začal koktat. Bavíme se přeci my dospěláci. A tím vlastně čertoviny jenom začínaj..

Ten stromeček tam rostl u tý polnělesní cesty několik let. Všechny příchozí a příjezdní vždycky potěšil, každý rok povyrost, jedna radost, jakoby měl sám radost, jak vyrost, a že rozdává radost. Všechny cyklisty a běžkaře a mamči s kočárkem a dvojice s pejskem a babi s hůlkou a milence bez hůlky potěšil, řka, koukejte jak sem zase povyrost, no, Vám všem pro radost.

Jednoho adventního dne v pozdní odpoledne zastavil na té polnělesní cestě zánovní automobil zahraniční provenience a fešák středního věku v kožené bundě se tam jaksi procházel. Okolo. Ten náš stromek se celý zachvěl, neznal ten pocit, že si  jej někdo majetnicky prohlížel. Zblízka. Vždyť on tady byl přeci pro radost, jen pro radost. Všem.

Muž z koženou bundou nasedl do auta a odjel. Bylo přeci jen ještě světlo. Potmě, pak dábelsky podříz ten mladý kmínek, který se jen zachvěl v poslední křeči. Ten stromeček, to nebyla žádná kanadská jedle, dokonce ani finská. Ten stromeček byla jenom obyčejná borovička. Česká. Bratru od 1O0czk. Počítal sem to, benzín sem, benzín tam a zase semtam. Vyšla mi jakási čertovsko dábelská ňula.

Na štědrý den, až se všichni sejdou, no všichni ne, okolo vánočního stromečku, a budou si přáti vše dobré a lepší a dávat si pusinky a dárečky a někteří půjdou i na půlnoční, se našemu muži v kožené bundě stromeček  naposledy ukáže v celé svojí kráse a s každým dalším pohledem mu řekne: ukrad si mě, podříz si mě, ukrad si mě...

..Nám všem a všem Těm, kterým jsem rost, tam u tý polnělesní cesty pro radost.