Viník a Jeho oběť  se setkali na vernisáži výstavy -Popel a déšť- ve stříbrském muzeu.

Utrpení v moři slzí deště , jež šlehá do ještě doutnajícího popela minulosti..

Na výstavě je k vidění na 30 akrylových obrazů a kreseb, zobrazujících až na výjimky samé lidské tváře. Tváře znetvořené krutostí a bolestí .. Krutostí viníků a bolestí jejich obětí.. Ty její tahy štětcem , ta obrovská exprese, jež se opravdu nedá nahrát, vyzařuje z jejích obrazů, zarámovaných do rezivějících rámů historie.

Paní Maria Kurzok není akademickou malířkou, ani své obrazy neprodává ve světových galeriích, vlastně Ji to ani nenapadlo něco zpeněžit. Jak malicherné. Jako by se krutost a bolest dala zpeněžit... Její představy, vize a vnuknutí vychází ze samé podstaty Její duše, musela  s tím ven na plátno, na papír, bylo a Je to děsivé. Jak sama prozradila, její vize pořád trvají, pochopila však ,že mají svůj hluboký smysl.

Vnučka dozorce SS Mauthausenu. Její matka zemřela , když paní Marii bylo  pouhých 12 let, nikdy před ní o svém otci nemluvila, její rodina se s ním rozešla a dále neznala jeho osud. Bylo a je to Tabu.

Výstava samotná není pro slabé povahy. Sám sem měl z jejích obrazů smíšené pocity.  Jsou tam velmi silné emoce , je tam mnoho utrpení a negativ. Ale jak říká autorka -prolomit mlčení a tím sloužit míru- je naléhavým přáním umělkyně Marie Kurzok.

V samém závěru vernisáže se náhle propojili osudy dvou lidí, snad jakýsi duchovní stroj  času. S paní Mariií se setkal návštěvník výstavy pan Jan. Ona vnučka dozorce SS , On synovec strýce umučeného v Mauthausenu.

Pro oba dva to bylo obrovské překvapení.

Že by náhoda ?