Jó, horník o sobě nikdy neřekne že je horník. Podle toho je poznáte, jak se píše v bibli. Horník o sobě vždycky řekne že je HAVÍŘ.

Měl sem tu čest , poznati některé havíře osobně. Tvrdí chlapi, nikdy nešli pro hrubý slovo daleko, a  taky co v duši to na jazyku. Havíře jste poznali už na dálku. Vypracovaný těla ztvrdlý tvrdou prací dole, hluboko v dole. Tam co nedoléhá vnější  hluk, světlo, ani teplo. Teplota je je v dole totiž pořád stejná a taky tma , vlhko, špína , nízké chodby a chodbičky a rezavý koleje. Tam pracují havíři . V prachu země dolují v tom dole bohatství matky země, jež nashromáždila  za stovky milionů let. V prachu dolu dolují to bohatství pro nás ostatní ,kteří běháme tam nahoře navrchu. Havíř je drsňák. Havíř je pracant. Kamarád, který se nikdy neuráží, jeho totiž nemůže nic  rozhodit.  Skoro.  Jedině smrt jiného havíře..

Když jsem poprvé jel dolů v narezlé kleci těžní věže podniku Rudné doly Stříbro, byl to zvláštní pocit. Na celý život. Klec klouzala dolů, vodicí dřevěné lišty namazané černou mazlavou směsí jen šustěly , a kapy špinavé vody byly všude. Jeli jsme dlouho, není zde žádný srovnání i ten nejstarší výtah je proti tomu moderna, na každým patře zazvonil zvonec .. divný pocit tam dole ,když máte nad sebou kilometr země, nebo více...a makejte tam celou dlouhou šichtu.. Jeden starý havíř, když mu jeho milovanou šachtu zavřeli, se tam ,už v důchodu chodil dívat každý den.

Stříbrští havíři jsou už skoro všicki v Pánu. Vídám jejich jména na náhrobcích místního hřbitova. Všici zemřeli na nemoc z povolání. Čest JEJICH památce. Zdař Bůh.

...

Dolníci vtrhli do malýho krásnýho maloměsta  jako lavina. Většinou mladí lidé již málo pamatují dobu  minulou, nelehkou. To město bylo poslední léta takové divný, skoro ospalý západ republiky. Jakoby čekalo  nějaký nový svěží vánek, který by ten smrádek rozfoukal. A hle, skoro vichr mladýho elánu sebou strhl hodně nadšenců. Zjevila se nová generace ,která už považuje tohle město za svoje ,nejsou to žádní pováleční přistěhovalci bez kořenů. Tihle maj ty svoje kořeny pevně zaryté tady. Držme jim proto palce, a nesrážejme  jim jejich elán a nadšení . Oni dobře pochopili , že město , to nejsou jen budovy a dlažby , že město, to jsou především lidé v něm. Třeba jsou mezi nimi i potomci našich stříbrských havířů. Třeba už to jednou nebude maloměsto , ale velkoměsto.

Jó, městské slavnosti ? Užijte si.