Ta holčička byla asi tříletá. Seděla v pohodlném křesle kokpitu letadla mezinárodní letecké společnosti. Bylo už hodně pozdě, hodně po půlnoci. Většina cestujících již usnula , jen ona malinká se bránila vší svojí  malinkatou silou. Její malá unavená očka hleděla jako uhranutá do svítího displeje moderního tabletu , dívenka podpírajíce svoje nadvíčka malinkými tříletými ručkami nemohla opustiti ten úžasNý displej. Copak se na něm asi tak úžasného odehrávalo ?

Schválně jsem vstal a šel na toaletu do zadní části letadla. Kradmo jsem přitom pohlédl na ten tablet. Jakási kosmická zrůda, příšera , oživlá nejnovějšími finesami grafiky moderního výkonného počítače trhala na kusy lidská těla.., trhané kusy  těl mizely v hlubinách vesmíru, a krev stříkala všude kolem i na čočku té kamery ?!?!.. , říká Zdeněk Hajný. Ing.PhDr,psycholog,malíř a grafik.

Ten film zanechá v duši tohoto dítka tak hlubokou nesmazatelnou ránu, že bych to přirovnal k vraždění neviňátek, říká dále. Plná zodpovědnost rodičů za vývoj dítěte , tedy negativní  , tohle si tedy si ponese tohle děvčátko v sobě celý svůj další život. Ano to je ono úžasné 21. století. Století balastu. Tedy zatím. Snad ne všude.

Když se rozsvěcel ten krásný vánoční stromek na stříbrském náměstí ,byl jsem zrovinka na kopci nad městem. Šeřilo se. Náměstí celé rozsvícené jenom zářilo. Do dáli se nesla hudba a zpěv. Zvláštní. Úplně jsem viděl ty rozzářené dětské oči dětí a jejich rodičů. A nenechme se mýliti .Ty oči zářily nejen kvůli tomu stromku , ale také proto že Ony a Oni byli spolu.