byla už hodně stará.  Nebývala však. Nebývala tak stará...

Nikdy nebyla tak krásná jako nyní. Za ta léta usilovné práce ,kdy z úhoru ,se zetlelých pařezů , z vymýcených kopřiv  pomalu a ztěžka rostla ,vyrostla a krásněla. Až zkrásněla. Po létech dřiny . Byl to celý její život. 3000m2. 

Už jako mladá to měla ráda, ten klid,.. , ten prostor.. , to modrý nebe, jarní déšť, podzimní mlhy a zimní sněhovou peřinu.

Milovala modrou barvu. Poměnkovou modrou barvu. 

Když mi vyprávěla o svý zahradě, její modré poměnkové oči se rozesmály. Vrásky odpluly do neznáma. Nebe se rozjasnilo a najednou.. najednou bylo vidět slzu. Syn ,syn právě promoval.  Bude z něj malíř, výtvarník . Zůstává v Praze vite ? povídá.

Když odcházela, už se ani neohlédla.

Modré nebe se zatáhlo černými mračny.

Po dlouhé době začalo konečně pršet.