Přesně 11. prosince 1910 se narodila v Sulislavi Kateřina Argmanová. Její život byl těžký, již ve 13-ti letech chodila pěšky ze Sulislavi do Pernarce, kde pak naložila chléb na vůz a jela jej rozvážet do Trpíst.

 „Časem jsem si koupila kolo, abych nemusela pěšky, bylo to přece jen docela daleko," vzpomíná oslavenkyně. Dlouhá léta také pracovala u sedláka. V roce 1933 se vdala, ale manžel brzy zemřel a děti neměli. Tři bratři paní Kateřiny zemřeli během války, a tak paní Argmanová přišla o všechny své nejdražší. Pracovala také v Rudných dolech ve Stříbře, kde tlačila vozíky s rudou. „Všude jsem chodila pěšky nebo na kole. V létě, v zimě, za každého počasí a nakonec, když doly zavřeli, mi bylo jen 57 let, a tak jsem dostala jen malý důchod, ale uměla jsem s ním vyjít," říká čiperná seniorka.

Kateřina Argmanová žila ještě před třemi měsíci ve Stříbře v domě s pečovatelskou službou, ale protože ji trochu zlobí zdravíčko, zařídila jí vzdálená příbuzná pokoj v domě pro seniory v Plzni, aby se o ni mohla starat. „Chodím sem stále, prateta je pořád upovídaná a všechno jí moc chutná. Jen má velké závratě, a tak se bez pomoci neobejde. Nejraději chodí do klubu, kde pořád něco vyrábí," usmívá se Miloslava Königová z Plzně.

 Oslavenkyně nikdy nekouřila a koníčky byly to poslední, na co měla čas. Měla moc ráda les, občas pletla ponožky, ale opravdu ráda pomáhal starším lidem. „V Sulislavi jsem se občas starala o sousedku paní Pendlovou, hodně také vzpomínám na další občany, na Rudolfa Hrušku, Michalcovy či Strohschneiderovy, to byli samí hodní lidé, bylo mi tam dobře," vypráví sulislavská rodačka.

 Jídlu se nikdy nevyhýbala, dodnes sní vše, ale nejraději polévky a vepřovou se zelím. A pochutná si i na pivu či becherovce. „Tady dostáváme tolik salámu, to jsem nikdy v životě neměla, mě pořád chutná. Vidíte, moje maminka se dožila šestaosmdesáti let, říkala jsem si, to bych se chtěla taky dožít a ono už je mi devětadevadesát a jsem tu, asi na mě někde zapomněli," usmívá se Argmanová, která se slzami v očích děkovala stříbrskému starostovi Miroslavu Nenutilovi, svému lékaři Jaroslavu Plecháčovi a Zdeňce Horváthové ze SPOZu za dárky.

článek v Tachovském Deníku zde