Již dva články jsem věnovala židovskému obyvatelstvu ve Stříbře a zveřejnila je ve Stříbrském zpravodaji. Podnětem byl jednak židovský hřbitov, v zimě 2007-2008 opuštěný stálými obyvateli manžely Řezníčkovými, pak knížka pana Václava Chvátala a Jiřího Fiedlera o židech na okrese Tachov. Posledním impulsem k dnešnímu článku je bakalářská práce slečny Evy Daříčkové, sepsaná pro Fakultu humanitních studií na Západočeské univerzitě v roce 2000, kdy studentka promovala. Sama jsem laik v této oblasti, ale práce zaujala i odborníky, jako pana Chvátala. Jsem vždy mile překvapena, jak jsou dnešní mladí lidé vzdělaní, snaživí a zaujatí pro některá témata, jako v tomto případě slečna Mgr. Daříčková , občanka našeho města. Touto cestou chci poděkovat jí za půjčení práce a její mamince, která vše zprostředkovala.

V celém článku budu citovat z bakalářské práce s názvem Proměny židovské komunity ve Stříbře  ve 20. století.Ještě k malému písmenu u slova žid uvádí slečna Daříčková, že je zde myšlena vlastně náboženská příslušnost více než etnická.

V polovině 19. století došlo k celkovému uvolnění stěhování v rámci rakousko-uherské monarchie, a tak se do Stříbra stěhují ze sousedních náboženských obcí (Tachov, Kynžvart a jižní oblasti Německa) nejdříve jednotlivci (Zunterstein) a později celé rodiny  (Weil). V roce 1862 má Stříbro 4 066 obyvatel a z toho je 61 židů, což je 1,47%.  2. 3. 1870 se přistěhoval i první stříbrský rabín Sabbath Moriz. Další nová jména jsou Lederer, Bergler, Weiner ....

Nárůst počtu členů židovské obce nastolil i problémy, které souvisely s dodržováním náboženských ustanovení. Došlo k úplnému oddělení náboženských matrik a jejich předání do působnosti židovské obce. Vznikla modlitebna - synagoga na dvoře domu číslo 16. Náboženská obec vedla matriku, udržovala synagogu, hřbitov, ve Stříbře vzniklý až v roce 1900.

Jako představený rady židovské náboženské obce postupně působil Moritz Lederer, dr. Ignác Weil, Max Mandler, Emil Zunterstein, dr. Gabriel Scherzer. Jako sekretář a pokladník po dobu více než čtyřiceti let působil továrník  Jakob Naschauer. Jeho jméno známe jako spolumajitele továrny na výrobu zlacených lišt, rámů a zrcadel, bratrů, kteří v roce 1903 postavili u nádraží novou tovární budovu, kde se později zpracovával nejrůznější sortiment skla a dřeva a výrobky se vyvážely po celé rakousko-uherské monarchii, ale i do Brém a Hamburku. V 30. letech zaměstnávali bratři Naschauerové 240 pracovníků.

Poznámka mimo práci slečny Daříčkové. Tento pan sekretář Naschauer se zasloužil o výstavbu židovského hřbitova ve Stříbře směrem na Kšice. Do té doby židé pohřbívali své mrtvé taky na hřbitov u Řebří. Tento hřbitůvek se rozprostírá uprostřed vysokého lesa na stráni nad potokem Šárka směrem k obci Ošelín. Nádherné náhrobky stojí v tichu lesa, prostranství je upravené nedávným zásahem mezinárodního workshopu, mladých lidí z nejrůznějších zemí světa, třeba i z Turecka. Zde na mladších náhrobcích, které mají kromě hebrejského nápisu i německý, si můžete přečíst slovo Mies, německé označení Stříbra.

Když jsem psala o místním židovském hřbitově, bylo tam uvedeno, že některé náhrobky patří židům z Bukoviny a Haliče. Eva Daříčková uvádí, že v době 1. světové války bylo umožněno přijmout ve Stříbře více jak 1 300 ortodoxních židů z oblastí dnešního Polska a Ukrajiny, kteří utíkali před ruskou armádou. Tento údaj je z knihy Tomáše Pěkného Historie židů v Čechách a na Moravě, vydáno 1993 na str. 175. Tyto podrobnosti uvádím proto, že je s podivem, jak v 1. světové válce, poznamenané tolik hladem, se stříbrští židé starali o víc než 1 000 utečenců. Ti, kteří zde zemřeli, jsou pochováni v 10 hrobech na jižní straně hřbitova, hroby se liší jiným uspořádáním navršené zeminy do pyramidy. Náhrobky jsou z pískovce s nečitelnými znaky jidiš. 

Náboženská obec na Stříbrsku vzkvétala,  židé většinou patřili  k tak zvané střední ekonomické vrstvě, zabývali se obchodem. Smrtelnou ránu židovskému obyvatelstvu u nás jako všude v Evropě zasadilo období nacismu. Všichni hledali útočiště nejdříve ve vnitrozemí u různých příbuzných, takže převážně v roce 1942 byli  deportováni do Terezína, jako nejčastějšího místa transportu, z Prahy, Plzně, Pardubic, Brna, Klatov a Kladna. Tak to uvádí diplomantka Daříčková podle podkladů, které poskytla  dne 15.února 2000 dr. Franková, kurátorka archivu dějin holocaustu Židovského muzea  v Praze. Zde jsou uváděna i data úmrtí v Osvětimi, Treblince, Trostinci a Zamoscu. Popravováni byli v letech 1941 a 1942. 6x je uvedeno jméno Zunterstein, 5x Weil a Weilová, Naushauer pouze jeden. Je to hrozné čtení! Mohu-li použít slovo zajímavé, pak uvádím, že na pomníku obětem holocaustu na místním židovském hřbitově se uvádí také 39 nebo 40 jmen (například je tu anglické  slovo childern a nevíme, kolik jich bylo).  Při srovnání jmen, uvedených v obou seznamech, se shodují Zuntersteinovi, ale Berglerů je na hřbitově 10. Je to nic neříkající statistika, tak jak platí citát: „Smrt statisíců je statistické číslo, smrt blízkého člověka je tragédie."

Ještě jednou uvádím, že všechny údaje jsem čerpala z diplomové práce Evy Daříčkové z roku 2000.

Jindřiška Netrvalová, kronikářka.