Majitel právnické osoby (dále jen firmy) má většinou zájem, aby mu jeho firma co nejvíce vydělávala, občas je ale za tím účelem potřeba investovat větší peníze například do modernizace. K tomu lze použít peníze z nevyplacených podílů na zisku, které by se jinak v případě výplaty majiteli zdanily 15 %. Pokud ale firma nemá volné peníze a majitel ano, běžně je majitel za úrok nižší než u banky své vlastní firmě jednoduše půjčí, pokud půjčka nepřesáhne čtyřnásobek vlastního kapitálu firmy. Z obdržených úroků za půjčku pak majitel zaplatí daň z příjmů ve výši 15 % a pro firmu jsou tyto úroky daňově uznatelným nákladem.

Pokud majitel ale peníze nemá nebo je nechce své firmě půjčit, firma se může obrátit na banku s žádostí o půjčku nebo vydat státem evidované dluhopisy za účelem získání levnějšího zdroje financování z pohledu zaplacených úroků než by vyšla půjčka např. od banky. Kupci dluhopisů pro změnu obdrží úrok vyšší, než kdyby ty samé peníze uložili v bance na stanovenou dobu splatnosti.

V dříve platných zákonech bylo pravidlo, že u cenných papírů, tedy včetně dluhopisů se základ daně stanovoval samostatně za jednotlivé cenné papíry a dále pravidlo, podle kterého se daň vybíraná zvláštní sazbou, kam spadala i daň z úrokových příjmů dluhopisů, zaokrouhlovala na celé koruny dolů. Při vhodném poměru prodejní ceny dluhopisu a úroku z něj pak vypočtená daň z příjmů byla legálně nulová.

Závěr: Pokud firma potřebovala peníze, vydala a veřejně prodávala "korunové" dluhopisy, které nakoupili jen věřitelé neovládající firmu, je vše v pořádku. Pokud firma nepotřebovala peníze nebo pokud "korunové" dluhopisy nakoupili pouze věřitelé ovládající firmu nebo dokonce jen sám majitel firmy, pak vzniká podezření na obcházení zákona, což by ve svém důsledku mohlo znamenat, že se jedná o daňový únik. Toto vše by měla posoudit finanční správa.