Máte krásnou tvář, povídám, když se přede mnou najednou zjevil nečekaně v pražském průjezdu ve Vodičkovce, kde jsem schovával svoji nápadnou postavu, líčící na streetfoto. To.

Ne nebojte, nejsem na chlápky, to je jenom zvyk z focení pozorovat pozorně lidské tváře. Usmáli jsme se. Mohlo mu býti tak, no pětadvacet. Zapovídali jsme se. Tak o životě. O bytí v houfu. V houfu rodiny, v houfu kamarádů, v houfu partajníků, sportovců, atakdále znáte to.. víte, ale každý zde na světě jsme přeci sám za sebe, nemůžeme se přeci schovávat v houfu, žádná zodpovědnout houfu neexistuje.. no, přiznám se na mladýho kluka fakti docela vážně zajímavý théma. Všiml jsem si že nemá v ruce mobil ?!  Jeho usměvavá tvář byla ale plna optimismu, tak jak jen může pětadvacítkář míti. Dostali jsme se ale i na vážnější témata o životě i smrti, o lidském osudu, o bytí za oponou, o skrytém smyslu naší existence, o každém z nás... 

Podívejte se na Jeho tvář. Jeho jméno Vám neřeknu. Neznám ho. Ale na jménu přeci nezáleží, jméno Vám dali Vaši rodiče, vlastně ale nevíme kdo jsme.. My, záhadné lidské bytosti..

Podívejte se pozorně na Jeho tvář. Ten mladý muž nemá jednu ruku. Místo ruky má pouhý jakýsi pahýl. Vrozená vada.

Podívejte se prosím pozorně na Jeho tvář. Ten mladý muž nemá nohu. Místo ní má nadkolenní protézu. Následek bouračky. Řídili jste někdy auto jenom s jednou rukou? Ale on tu bouračku nezavinil..

Podívejme se prosím velmi pozorně, my všichni zdraví, nespokojení, nevrlí, sobci zahleděni jsouce pouze do sebe, podívejme se pozorně na Jeho tvář...

..když jsem odcházel podal mi svoji zdravou ruku, tak ahoj a nashle.

Najednou se otočil a poplácal mně po ramenou.

Tím Jeho pahýlem.