V týhle zahradě se nepěstujou kedlubňa. Ani náhodou. V týhle zahradě se pěstujou myšlenky. Ne náhodou.. měl sem vlastně kliku zahrada byla ten den zavřená, jedinej kdo tam byl postarší zahradník, který se nechtěl fotit, tady to je Hruškovo, povídá jeho životní kamarád, který mi tam na moji prosbu pustil mimo provozní dobu.

Luboš Hruška. Voják, politický vězeň, plukovník a křesťan. Když se vrátil po letech z komunistickýho lágru byl kosť a kuže, ne jako vypasený nejznámější český vězeň Kájí, ne on nebyl ve fešáckým kriminále, nebyl odsouzený jako vrah, byl to politickej... letos uplyne 10 let od jeho úmrtí. Zemřel jako starý voják s hlavou zvedlou vzhůru, ne nezlomil jej jeho životní osud. Nebudu zde opisovat jeho životní příběh, nechť si jej ctěný čtenář najde na internetu sám.

Luboš Hruška byl bojovník, voják, plukovník. Největší boj vybojoval ovšem sám se sebou. Se svojí nenávistí ke všem svejm tejratelům, který ničili jeho a jemu podobné politické jak jen může člověk sadista ničiti, co mu jeho fantazie dovolí..nejen komoušský dozorci, ale i vězenský kápa..  Luboš se rval  s hroudou po předcích, musel. Musel ze sebe dostat všechno to zlo, které nasával celá ta dlouhá léta v lágrech, v dolech, poníženej do morku kostí, vychrtlej, zbitej, poníženej, zadupanej do bahna týhle jeho milovaný země.., nakonec se mu to podařilo vytvořil jedinečné dílo, svoji milovanou zahradu.. Byl pracovitej, tvrdě houževnatej, nakonec se po všech těch děsnejch létech taky pořádně najedl... V jeho duši zavládl mír a smíření a ... vodpuštění. Co všecko v lágru prožil, jaký ponížení, jakou bolest, jakou hrůzu, jakou beznaděj, nikdy o tom vlastně pořádně nemluvil, ani se svými nejbližšími, nechtíce vyvolávat nějakou následnou zášť nenávist, byl to Jeho osud, popral se s ním jak jen uměl. Jako chlap, jako voják, jako křesťan..

Celá ta úžasná meditační zahrada je koncipována jako přírodní křížová cesta,lemována přírodními zahradními krásami..jakási metafora,spojení biblického zla se současným.. jednou před léty, když ještě žil, jsem jej zaslechl vyprávět jak stěhovali tam nahoru do kopce to těžké kamenné několikatunové sousoší, když se tam jeřáb nemohl dostat... kamenosochař Roman Podrázský jež je autorem mystického zobrazení dávného příběhu, jeho nádherné, citlivě tematicky zpracované sochy a sousoší získávají postupně nazelenalou barvu patiny času, barvy naděje... Roman Podrázský z Přibyslavi je už bohužel také po smrti, zemřel na zákeřnou chorobu, ale Jeho veliké dílo zůstává..

Po prohlídce nádherné meditační zahrady Vám přijde na mysl i úvaha o smyslu našeho bytí zde na zemi, a také o tom co vlastně tady po nás lidech zůstane, jak každý z nás jako jedinec otiskne svoje bytí do času jež nám byl dán, protože po nás zůstane nejen půvabná meditační zahrada, jedinečné sochy křížové cesty, slušně vychované děti a opravdoví přátelé, ale možná i spoušt zničených mezilidských vztahů, osamělých bezdětných důchodců, kteří žili pouze svými zážitky, zpustošená příroda a horká planeta Země..

Jediný den v roce je dnes. Noc kostelů připadá na 9.6. a od 20-22 hodin bude jedinej den v roce celá meditační zahrada slavnostně nasvícena, jste všichni srdečně zváni, je to v Plzni na pomezí Doudlevců a Bor u Tyršova mostu a vede k němu Plzni styď se, vobyčejná štěrková cesta mezi křovím... Meditační.